Největší keltské oppidum Čech bylo postaveno na vrchu "Hradiště" v nadmořské výšce s vrcholem 391 m. Bylo pojmenováno nesprávným názvem Závist, dodnes obecně používaným. Výškový rozdíl mezi hladinou řeky a vrcholovou partií dosahuje až 200 m. Celý areál byl prohlášen Národní kulturní památkou.
Výzkumné aktivity probíhaly bez přestávky v letech 1963 až 1990 a bývají děleny na dvě období. První, v letech 1963 - 1973, bylo vedeno L. Jansovou na dvou hlavních plochách. Zprvu na Akropoli, později v prostoru hlavního vstupu označovaného jako brána D. Druhé období v letech 1973 až 1990 je především spojeno s pracovním týmem vedeným Karlou Motykovou. Hlavní aktivitou bylo pokračování ve výzkumu vyšší východní uměle upravené plošiny zvané Akropole. V průběhu 27 let výzkumů se podařilo prokázat, že jde o polohu, na rozdíl od jiných českých oppid, kde v různých pravěkých obdobích bylo sídleno a stavěno opevnění.
Prvním prokazatelným opevněním je palisáda z období mohylové kultury střední doby bronzové jejíž část byla prozkoumána pod jižním okrajem akropole. Část štítarské hradby byla prozkoumána v souvislosti s rozsáhlým odkryvem západního křídla brány D oppida.
Byla složena z několika obranných prvků. První linii tvořila řada velkých jam vylámaných do skály s různými odstupy. S velkou pravděpodobností se jednalo o „vlčí jámy“ na povrchu lehce zakryté a s ostrými předměty na dně, případně naplněné různým křovím s trny, které mohlo být i zapáleno. Zhruba 10 m od jam byl do skály vylámán příkop široký 3 m a 1 m hluboký. Za ním byla ponechána berma a závěr obranné linie tvořila palisáda s náspem. Zbytky palisády byly zachyceny také v prostoru Adámkova mýta.
Výzkum v prostoru brány D přinesl řadu poznatků způsobu fortifikace období pozdního halštatu a časného laténu a především pro období pozdního laténu. První halštatská fortifikace byla postavena kolem roku 500 př. Kr. Měla podobu hradby v jejímž čele stála mohutná dubová palisáda hustě propojená rošty se zadní dřevěnou stěnou prostor mezi nimi byl vyplněn kameny a zeminou. Šířka hradby se podle potřeby na různých úsecích obvodového opevnění, které mělo chránit vnitřní plochu o rozloze okolo 27 ha, měnila.
V místech jižního podhradí dosahovala 3 m na místech více exponovaných přesahovala 5 m. Hlavní vstup byl nejprve chráněn mohutným příkopem nad nímž ve výši okolo 12 m stála brána vytvořená vtaženými křídly hradby. Mezi nimi byl ponechán jen 3,5 m široký průchod, který rozdělovaly nosné kůly přemostění a konstrukce vrat.
K fortifikačnímu systému této doby patřila také vnější linie zkoumaná na okraji předhradí. Na zbytcích ještě halštatské opevnění byla postavena nová obranná, linie včetně vstupu. Měla již zcela odlišnou konstrukci. Včele stála kamenná lícovaná hradba propojená vodorovnými dřevěnými prvky s násypovými vrstvami. Zadní část tvořila přístupová rampa. Na koruně patrně stála dřevěná nástavba mající podobu palisády. Časně laténské opevnění mělo chránit plochu o rozloze více jak 80 ha a je více než pravděpodobné, že celá fortifikace neměla jednotnou celoobvodovou podobu ani jednotný způsob stavby a zániku. Totéž platí pro různé fáze pozdně laténského opevnění, které nejlépe známe z prostoru hlavního vstupu. Tato poloha byla však natolik exponovaná, že k jejím úpravám, opravám a přestavbám docházelo jistě častěji než na méně frekventovaných úsecích jednotlivých linií opevnění.
Keltské oppidum bylo založeno a nejstarší fáze stavby opevnění spadá do časového úseku kolem roku 180 př. Kr. V průběhu jeho existence byla opevněna plocha o celkové rozloze více než 100 ha.
Pozdně laténská fortifikace má opět poněkud odlišný charakter něž předchozí. Před hlavní obranné pásmo byly předsunuty ještě dvě linie částečně využívající terénních výhod. Na spočinku vrchu z nejlépe přístupné strany byl vyhlouben příkop na nějž navazoval násep do něhož byla pravděpodobně zapuštěna palisáda (V. linie opevnění). Skalní hřbet za ní částečně odlámaný, částečně přisypaný a upravený do podoby překážky. Další fortifikace (IV. linie opevnění) vedla před mohutným šíjovým příkopem a chránila částečně i severní svah směrem do Břežanského údolí. V místech výzkumu brány A měla dvě fáze. Před hradbou byl v těchto místech vylámán přikop, dosahující místy šířky až 6 m, zakončený plochým dnem v hloubce okolo 1,2 m. V prostoru vstupu se na dně přikopu předpokládá ještě palisáda. Za příkopem stála na 1,4 m široké bermě hradba s kamennou zdí v líci propojená vodorovnými a šikmými dřevěnými prvky s násypovým tělesem hradby, které tvořilo na vnitřní straně šikmou přístupovou rampu. a koruně byla ještě dřevěnými prvky, rekonstruovanými jako plot nebo dřevěná hradba. Průchod byl uzavřen vraty. Opevnění zaniklo požárem a bylo nahrazeno novým, principem shodným opevněním jehož zánikový horizont je shodný se zánikem opevnění v hlavní linii (III. pásmo) s bránou D. Při výzkumu se L. Jansové podařilo odlišit pět různých stavebních fází v různých stádiích posunovaných v daném prostoru hlavního vstupu za stálého zvyšování terénu. Důležitým prvkem obranného systému byl přikop vylámaný již v předchozím časně laténském období. Vysoko nad ním, největší převýšení dosáhlo až 16 m stály jednotlivé fáze hradby. Prozkoumáno byl především prostor tvořící západní křídlo všech přestaveb a úprav. Stavba první fáze byla zahájena okolo roku 175 př. Kr. a celé šíjové opevnění uzavřelo prostor asi 35 ha. Jeho nejdůležitějším prvkem byla brána klešťovitého typu a navazující opevnění. V čele stála kamenná zeď s dřevěnými svislými prvky, propojenými vodorovnými roštovými dřevěnými prvky s násypovými úrovněmi tělesa. Vnitřní stranu uzavíral rampovitý přístupový násep přecházející do terénu za fortifikací. Toto základní schéma bylo podle potřeby a exponovanosti místa modifikováno. V závěru vtažených křídel hradby stála dřevěná brána, která rozdělovala svými základovými kůly vstupní cestu na dvě části. Podle dochovaných stop je možné předpokládat, že byla patrová a její celková výška je odhadována na 12 m. Druhá a třetí stavební fáze představuje vlastně vynucené opravy celého systému vyvolané opotřebováním dřevěných prvků a jde tak vlastně jen o úpravy a rekonstrukci předchozího stavu. Celý opevněný areál hradiště postupně vzrostl až na odhadovaných 100 ha. V závěru třetí fáze podlehla tato část opevnění požáru. Událost je kladena do 60. let posledního století před. Kr. Obnova brány po této události je čtvrtou stavební fází. Celá dispozice vstupu byla poněkud pozměněna a především zjednodušena.
Brána v jeho závěru byla nahrazena jednoduchým přemostěním obou křídel a celkový charakter brány neměl tak velkou obrannou hodnotu.
Zásadní změnu celé dosavadní fortifikační koncepce představuje poslední, pátá fáze opevnění. V tu dobu podobná konstrukce opevnění chránila prostor o rozloze 118 ha. Zcela by I změněn konstrukční systém. Hradební linii tvořily strmé sypané valy na jejichž koruně byla vybudována dřevěná palisádová hradba. Zcela se změnil také vstupní prostor. Ani tato výrazná změna však nezabránila dalšímu požáru, který bývá spojován s blíže neznámou vojenskou událostí. Po následující destrukci nebyl již vstup obnoven a byl zatarasen. To vedlo ke změně celého komunikačního systému a ke vstupu do již dožívajícího oppida byla používána komunikace procházející branami A, B, C a J.
Události kolem hlavního vstupu se více méně promítly na jiných úsecích vnitřní, obvodové i vnější fortifikace, kdy jednotlivé části mohly, vedle celoplošných událostí, podléhat destrukcím vyvolaným opotřebováním dřevěných konstrukčních prvků hradby. Změna způsobu opevnění se patrně projevila při budování opevnění v prostoru Šance. Nejlépe je způsob stavby patrný na severozápadní straně. Obrannou linii tvoří příkop a mohutný táhlý násep v podobě sypaného valu. Opevnění na Šancích bylo pravděpodobně zcela změněno a využíváno v průběhu třicetileté války. Všechny dosud získané a prezentované poznatky je nutné brát jako prvotní informaci o celkovém možném charakteru opevnění a jeho proměnách v čase: Celková délka všech linií všech fortifikací dosahuje více než 9 km.
Podhradí - Adámkovo mýto - detail
Literatura:
www.archeologickyatlas.cz
Čižmář, M 1989: Pozdně laténské osídlení předhradí Závisti, Památky archeologické 80, 59-122.
Drda, P. - Rybová, A. 1992: L´oppidum de Závist: construction de la porte principale (D) et sa chronologie, Památky archeologické 83, 309 - 349.
Drda, P. - Rybová, A. 1993: Oppidum Závist - Tore und Wege in seiner Geschichte, Památky archeologické 84, 49-68.
Jansová, L. 1983: O počátcích laténské fortifikace v Čechách, Studie AÚ ČSAV v Brně 11, 1.
Motyková, K. - Drda, P. - Rybová, A. 1984: Opevnění pozdně halštatského a časně laténského hradiště Závist, Památky archeologické 75,331- 444.
Motyková, K. - Drda, P. - Rybová, A. 1988: Stavební podoba akropole na hradišti Závist v pozdní době halštatské a časné době laténské, Archeologické rozhledy 40, 524-562.
Motyková, K. - Drda, P. - Rybová, A. 1990: Oppidum Závist - Prostor brány A v předsunutém šíjovém opevnění, Památky archeologické 81, 308 - 433.